Rok na vsi začíná aneb vesničanem bod nultý

Stěhování je pohroma, to ví každý a tento víkend jsme tuto pohromu okusili i my.
Ovšem opouštět byt nastěhovaný v roce 1940, do které člověk vkládá "svou trošku" intenzivně posledních 10 let, to se mírně rovná evakuaci polního lazaretu a atmosféra vyklízení připomíná pocity volebních štábů nejmenovaných velkých stran o témže víkendu.
Ač jsme toho v posledních měsících dost vyprovodili na skládky a k recyklaci, přece jen zůstalo nepočítaně krabic.
Ty s knihami jsem již povětšinou odvozil v předstihu osobákem, ale i tak byla sobota ve znamení zmatku, přenášení, vynášení, odnášení, zanášení, vyklízení, vklínění, zahazování... výsledkem pak byl chaos i v opouštěném bytě i v nastěhovávaném domku (kde trvá doposud).
Díky obětavosti Berta a Kapišta, kteří si celý den pěkně mákli jsme to ale zvládli a v sobotu krátce před půlnocí mohli usednout v kuchyni domku v obci P. a popít čaje.
Zbývá už jen odhadem rok hledání věcí v krabicích a jejich postupné uklízení a "pár" dodělávek po večerech (to taky odhaduji na rok, ale psssst, L. to neříkejte:)
A tak jsme od víkendu plnoprávnými náplavami na vsi a užíváme vesnického klidu a to doslova, protože v provozu nemáme ani televizi (je v jedné z krabic) ani internet (je někde na cestě) a takřka ani mobil, protože signál máme na dvou místech domu a to ještě jen někdy.

V neděli nám tchán dovezl Šímu, okamžitě prošmejdil celý dům (Šíma) a když usoudil že všechno podstatné viděl, prohlásil: "...a pojedeme domů...". Zatím se nám ho zdá se nepovedlo přesvědčit že doma jsme tady a ne už v 34m čtverečních vršovického bytu, tuto žádost totiž občas opakuje. Horší ovšem bude až bude chtít na "motorce" vyrazit na své oblíbené vršovické nádraží sledovat mašinky...

Každopádně z nejhoršího jsme vevnitř.

Heslo pro nejbližší dny zní: Nepropadejte panice!