Když počitače nefunguji

Crrrrr (mobilní hovor z pobočky)

L: Ahoj Michale, nic nám tu nefunguje, počítače, telefony, internet nic... zda tam u Vás v Praze nemate bouřku nebo co...

M: Ahoj... jak nic nefunguje?

L: No vubec nic, počitače nefunguji, holkám taky ne!!

M: A jde vám tam elektřina?

L: Elektřina jde, počitače nefunguji. Už jsem 2x restartovala a nic nepomaha.

M: Aha, takže když jsi restartovala, tak počítač jde.

L: Ale to ja nepoznam co je špatně...

M: Tak to že jde počítač poznáš když se ti na obrazovce po zapnutí něco objevuje ne? Já jen abych zjistil jakou závadu vůbec hledat, víš? Dobře, takže vám nejede internet.

L: Internet jsem nezkoušela ale na síť se nepřipojíme.

M: No to je jedno, já to zjistím. Ještě mě napadá, měli jste v úterý ten výpadek a od providera vám měli poslat nový router...

L: Co že měli??

M: ... no takovou krabičku, přišlo by to PPL-kou...

L: Jarkooooo, přišel ve středu kýsi počitač? Ne, tak žadneho nic takoveho nam nepřišlo.

M: To neměl být počítač, ale taková krabice, kterou by přišel nainstalovat technik.

L: My tomu všemu řikame počitač viš, my nesme tak chytří přes ty počitače jak vy.

M: No nic, jako bych nic neřekl. Ozvu se.

-- konec hovoru --

A takhle nám tu den za dnem ubíhá život.

Zapeklitá otázka

aneb každá rada drahá...

Rok na vsi začíná aneb vesničanem bod nultý

Stěhování je pohroma, to ví každý a tento víkend jsme tuto pohromu okusili i my.
Ovšem opouštět byt nastěhovaný v roce 1940, do které člověk vkládá "svou trošku" intenzivně posledních 10 let, to se mírně rovná evakuaci polního lazaretu a atmosféra vyklízení připomíná pocity volebních štábů nejmenovaných velkých stran o témže víkendu.
Ač jsme toho v posledních měsících dost vyprovodili na skládky a k recyklaci, přece jen zůstalo nepočítaně krabic.
Ty s knihami jsem již povětšinou odvozil v předstihu osobákem, ale i tak byla sobota ve znamení zmatku, přenášení, vynášení, odnášení, zanášení, vyklízení, vklínění, zahazování... výsledkem pak byl chaos i v opouštěném bytě i v nastěhovávaném domku (kde trvá doposud).
Díky obětavosti Berta a Kapišta, kteří si celý den pěkně mákli jsme to ale zvládli a v sobotu krátce před půlnocí mohli usednout v kuchyni domku v obci P. a popít čaje.
Zbývá už jen odhadem rok hledání věcí v krabicích a jejich postupné uklízení a "pár" dodělávek po večerech (to taky odhaduji na rok, ale psssst, L. to neříkejte:)
A tak jsme od víkendu plnoprávnými náplavami na vsi a užíváme vesnického klidu a to doslova, protože v provozu nemáme ani televizi (je v jedné z krabic) ani internet (je někde na cestě) a takřka ani mobil, protože signál máme na dvou místech domu a to ještě jen někdy.

V neděli nám tchán dovezl Šímu, okamžitě prošmejdil celý dům (Šíma) a když usoudil že všechno podstatné viděl, prohlásil: "...a pojedeme domů...". Zatím se nám ho zdá se nepovedlo přesvědčit že doma jsme tady a ne už v 34m čtverečních vršovického bytu, tuto žádost totiž občas opakuje. Horší ovšem bude až bude chtít na "motorce" vyrazit na své oblíbené vršovické nádraží sledovat mašinky...

Každopádně z nejhoršího jsme vevnitř.

Heslo pro nejbližší dny zní: Nepropadejte panice!